Stanovisko k návrhu zákona na legalizaci eutanazie

Současná diskuse o eutanazii je do značné míry založena na nedorozumění, omylu a někdy i manipulaci. Eutanazií je třeba rozumět aktivní ukončení života nemocného, nikoli odmítnutí neúčinné nebo příliš zatěžující léčby. K uplatnění práva na „odpojení od hadiček“ tedy není potřeba měnit platné zákony. Lékař ani dnes není povinen léčit za každou cenu. Ukončení neúčinné a nepřiměřené léčby není eutanazií, ale projevem přiznání, že smrti nelze zabránit.

Negativní pohled církve na eutanazii je motivován nejen vědomím nedotknutelnosti lidského života, ale také úctou k jeho důstojnosti. Důstojně odchází ze života především ten, kdo je na blížící se smrt připraven a dostává se mu potřebné tělesné, psychické, sociální i duchovní podpory. Není potřeba člověka zabíjet, aby zemřel důstojně. Nejúčinnějším prostředkem proti šíření představ o prospěšnosti „milosrdné smrti“ je podpora kvalitní paliativní péče. Není náhodou, že snahy o prosazení eutanazie se setkávají s malou podporou právě mezi lékaři a zdravotníky. Posláním lékaře je pomáhat, nikoli zabíjet.

Nelze zapomenout, že program eutanazie se v Evropě poprvé prosadil v nacistickém Německu. Také holandské zkušenosti svědčí o kluzkém svahu, na který se vstupuje, jestliže se zabití nevinného prohlásí za beztrestné. Ukončování života na žádost se pozvolna rozšířilo i na osoby, které o eutanazii nežádaly. Nezapomínejme, že člověk mění svá rozhodnutí i své postoje v souladu s měnícími se podmínkami. Nerozhoduje se svobodně pacient, který trpí bolestí, osamělostí anebo pocitem, že je již jen na obtíž.

Církev ostatně není jedinou a první, která odmítá zabíjení nemocných ze soucitu. Již starořecký lékař se podle Hippokratovy přísahy zavazoval nepodat nemocnému smrtící lék, i kdyby jej o to pacient žádal. Moderní lékařství nesmí být horší než starověká medicína.

28. srpna 2008

Připravil prof. Květoslav Šipr